Když naši rodiče nebo prarodiče začnou potřebovat pomoc, nemění se pouze jejich život. Proměňuje se fungování celé rodiny, vztahy mezi jejími členy i každodenní povinnosti. Péče může být projevem lásky a blízkosti, ale také zdrojem vyčerpání, frustrace nebo pocitů viny. Proč většina odpovědnosti stále leží na ženách? Jak péče zasahuje do života dětí a dospívajících? A jak pomáhat druhým, aniž bychom přitom zapomínali sami na sebe? O mezigenerační péči a její psychické náročnosti mluvím v Podcastu Zóna s Lindou Koshi z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
Většina z nás si přeje, aby naši rodiče a prarodiče mohli co nejdéle žít samostatně a v prostředí, které důvěrně znají. Jenže s přibývajícím věkem mohou přicházet situace, kdy už některé věci sami nezvládnou.
Nejprve může jít o drobnou pomoc s nákupem, vařením nebo úklidem. Postupně ale může přibývat povinností, až se z občasné výpomoci stane každodenní péče.
A někdy se všechno změní během jediného dne. Úraz, náhlé zhoršení zdravotního stavu nebo vážná diagnóza postaví rodinu před rozhodnutí, na která neměla čas se připravit.
Právě tomu, co se v takových chvílích odehrává mezi jednotlivými generacemi, se věnujeme ve druhém dílu série Jak se žije ve stáří.
Když se z dítěte stává pečující
Rodinné vztahy mají svou dlouholetou historii. Rodiče se starají o děti, pomáhají jim dospívat a postupně je vedou k samostatnosti.
Ve stáří se však mohou role částečně obrátit. Dospělé děti začínají pomáhat těm, kteří se kdysi starali o ně.
Linda Koshi upozorňuje, že důležitou roli hraje způsob, jakým tato změna přichází. Pokud potřeba pomoci narůstá postupně, má rodina více prostoru přizpůsobit se nové situaci.
Mnohem náročnější může být okamžik, kdy se potřeba péče objeví náhle. Rodina musí rychle rozhodovat, kdo se o blízkého postará, zda je možné zajistit domácí péči a jak všechny nové povinnosti sladit s prací a vlastním životem.
Přitom si její členové často ani neuvědomují, že už se z nich stali pečující. Prostě dělají to, co je zrovna potřeba.
Proč péče stále leží především na ženách?
Když se v rodině objeví potřeba dlouhodobé péče, odpovědnost velmi často přebírají ženy – dcery, manželky nebo snachy.
Proč tomu tak je?
Podle Lindy Koshi v tom hrají důležitou roli kulturní a historicky zakořeněná očekávání. Péče bývá tradičně spojována s vlastnostmi, které společnost připisuje ženám, například citlivostí, empatií nebo schopností starat se o druhé.
To však neznamená, že by ženy měly k péči přirozeně větší předpoklady nebo že by za ni měly nést hlavní odpovědnost.
Problém nastává ve chvíli, kdy se z očekávání stává samozřejmost. Jeden člen rodiny postupně přebírá stále více povinností, zatímco ostatní mohou jeho úsilí považovat za něco, co k jeho roli jednoduše patří.
Péče přitom často znamená mnoho hodin práce, psychické zátěže a omezení vlastního života.
Láska, vyčerpání a pocity viny
Péče o blízkého člověka může přinášet radost, pocit smysluplnosti i hlubší vzájemné porozumění.
Zároveň však může být nesmírně náročná.
Pečující někdy prožívají únavu, frustraci, vztek nebo bezmoc. A právě tyto pocity pro ně mohou být obtížně přijatelné. Vždyť se přece starají o někoho, koho mají rádi.
Místo aby si dovolili přiznat vlastní vyčerpání, začnou své emoce potlačovat. Mohou mít pocit, že dobrý syn nebo dobrá dcera musí být vždy trpěliví, ochotní a obětaví.
Linda Koshi v rozhovoru přirovnává dlouhodobé hromadění emocí k tlakovému hrnci. Napětí postupně narůstá, až může vyústit v prudkou reakci, po které často následují další výčitky.
Vzniká tak obtížný kruh vyčerpání a pocitů viny.
Důležité je proto připustit, že láska k blízkému člověku a únava z péče se vzájemně nevylučují. Člověk může mít někoho hluboce rád, a přesto už nemusí mít sílu dál zvládat všechno sám.
Proč je někdy tak těžké přijmout pomoc?
V České republice existují pečovatelské, odlehčovací i další podpůrné služby, které mohou rodinám pomoci zvládat náročnou situaci.
Přesto není jejich využití vždy samozřejmé.
Někteří pečující mohou mít pocit, že pokud požádají o pomoc někoho zvenčí, selhávají ve své rodinné povinnosti. Jindy do rozhodování vstupují očekávání ostatních příbuzných nebo samotného seniora, který si přeje, aby se o něj starali výhradně jeho blízcí.
Takové představy mohou na pečujícího vytvářet značný tlak.
V rozhovoru proto otevíráme otázku, jak důležité je mluvit v rodině nejen o potřebách člověka, který péči přijímá, ale také o možnostech a hranicích těch, kteří ji poskytují.
Přijmout pomoc zvenčí totiž nemusí znamenat vzdát se odpovědnosti. Může to být způsob, jak zajistit, aby péče byla dlouhodobě zvládnutelná.
Když o prarodiče pečují také děti a dospívající
Jedním z méně viditelných témat mezigenerační péče je zapojení mladých lidí.
Ve svém výzkumu se Linda Koshi věnovala také dospívajícím a mladým dospělým, kteří pomáhali svým rodičům s péčí o prarodiče.
Do této role se často dostávají zcela přirozeně. Nejprve pomohou s drobnými domácími činnostmi, postupně však mohou přebírat i mnohem náročnější úkoly.
Zkušenost s péčí může mladým lidem přinášet větší empatii, samostatnost a pocit odpovědnosti. Zároveň ale může zasahovat do období života, kdy sami potřebují prostor pro dospívání, vzdělávání, přátelství a hledání vlastní cesty.
Zvláště náročné může být, pokud přebírají odpovědnost, která neodpovídá jejich věku nebo možnostem.
Péče o seniora se tak nemusí dotýkat pouze jeho dospělých dětí. Může ovlivňovat také život vnoučat a vztahy mezi jednotlivými generacemi.
Jak pečovat, aniž bychom ztratili sami sebe?
Co tedy může rodina udělat, když se ukáže, že jeden z jejích členů bude potřebovat dlouhodobou pomoc?
Důležité je začít spolu mluvit co nejdříve.
Nejen o tom, co potřebuje stárnoucí rodič nebo prarodič, ale také o tom, co mohou jednotliví členové rodiny skutečně nabídnout.
Kdo může pomáhat pravidelně? Kdo zvládne některé konkrétní úkoly? Kde jsou hranice našich možností? A jakou podporu můžeme získat mimo rodinu?
Otevřená komunikace může předejít situaci, kdy veškerá odpovědnost zůstane na jednom člověku, který postupně vyčerpá všechny své síly.
Stejně důležité je přijmout, že péče není neměnný závazek. Potřeby seniora i možnosti rodiny se mohou v průběhu času proměňovat. A spolu s nimi se musí měnit také způsob poskytované pomoci.
Možná bychom si proto z rozhovoru s Lindou Koshi mohli odnést jednu důležitou myšlenku:
Aby se dobře žilo člověku, o kterého pečujeme, nesmíme zapomenout ani na ty, kteří o něj pečují.
🎙️ Host: Mgr. Linda Koshi, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity
🎧 Podcast: Zóna – série Jak se žije ve stáří
💬 Téma: Mezigenerační péče, rodinné vztahy, psychická zátěž pečujících a zapojení mladé generace