Internet může být místem humoru, vztahů a společných zážitků. Stejně snadno se ale může stát prostorem, kde se nesouhlas mění v osobní útok a vtip v ponižování. Co vlastně označujeme jako online agresi a kybernenávist? Proč se někdo k útoku přidá, zatímco jiný se zastane oběti? A opravdu jsme jen pasivními diváky, když nenávistné komentáře pouze sledujeme? O online agresi, kybernenávisti a roli přihlížejících mluvím v Podcastu Zóna s Marií Jaroň Bedrošovou z Masarykovy univerzity.
Internet spojuje lidi, kteří by se jinak nikdy nepotkali. Umožňuje sdílet humor, zkušenosti, názory nebo společné zájmy. Stejný prostor ale může během několika okamžiků vypadat úplně jinak. Pod jedním příspěvkem se objeví urážka, někdo se přidá, další člověk dá útočnému komentáři „like“ – a původně běžná diskuse se začne měnit v prostředí agrese.
Ne každá nepříjemná nebo ostrá komunikace je přitom totéž. Je rozdíl mezi online agresí, kyberšikanou a kybernenávistí. Právě rozlišování těchto pojmů je důležité pro pochopení toho, co se na internetu skutečně děje.
Když útok nemíří jen na jednotlivce
Online agrese je široký pojem zahrnující agresivní chování prostřednictvím digitálních technologií. Kybernenávist má už specifičtější charakter. Útok totiž nemíří pouze na konkrétního člověka, ale často také na to, kým je nebo ke které skupině patří – například kvůli národnosti, etnicitě, náboženství, sexuální orientaci nebo jiné charakteristice.
Odlišná je také kyberšikana, u níž hraje významnou roli vztah mezi útočníkem a obětí, opakování útoků nebo určitá nerovnováha sil.
Rozdíly mezi těmito pojmy mohou na první pohled působit akademicky. Ve skutečnosti ale pomáhají pochopit, proč jednotlivé situace vznikají, koho zasahují a jak na ně můžeme reagovat.
Nejsme jen útočníci a oběti
Online nenávist není pouze příběhem člověka, který útočí, a člověka, proti němuž útok směřuje.
Kolem nich bývá početná skupina dalších lidí.
Někteří nenávistný komentář pouze přečtou. Jiní mu dají reakci nebo ho sdílejí. Další se připojí vlastním komentářem. A někdo se naopak rozhodne napadeného člověka zastat.
Právě role přihlížejících je jedním z důležitých témat rozhovoru s Marií Jaroň Bedrošovou.
Pokud agresivní komunikaci pouze sledujeme, můžeme mít pocit, že s ní nemáme nic společného. Jenže i mlčení se odehrává před očima útočníka i oběti. Člověk, proti kterému útok směřuje, může vidět desítky nebo stovky dalších lidí, kteří situaci sledují, aniž by někdo reagoval.
Důležitou otázkou proto není pouze to, proč někdo útočí, ale také co rozhoduje o chování ostatních lidí.
Proč se jeden člověk k útoku přidá, zatímco jiný se oběti zastane? Jakou roli hraje skupina, anonymita nebo pocit, že „všichni ostatní si myslí totéž“?
Když si na agresi zvykneme
Zásadní je také otázka, co s námi dělá dlouhodobé sledování agresivního obsahu.
Nenávistný komentář, který nás při prvním setkání šokuje, může při opakovaném čtení postupně začít působit běžněji. Hranice toho, co považujeme za normální způsob komunikace, se může posouvat.
Online prostředí navíc mění některé podmínky mezilidské komunikace. Nevidíme bezprostředně reakci člověka na druhé straně obrazovky a často komunikujeme s lidmi, které osobně neznáme. To může oslabovat zábrany, které bychom při rozhovoru tváří v tvář měli.
Otázkou proto není jen to, zda jsou někteří lidé „agresivní“. Důležité je také prostředí, ve kterém komunikují.
Jakou roli mají sociální sítě?
Do hry vstupují také sociální platformy a jejich algoritmy.
Obsah, který vyvolává silné emoce, může přitahovat pozornost a generovat množství reakcí. Právě konfliktní příspěvky se proto mohou velmi rychle šířit.
To ale neznamená, že za online agresi jednoduše „mohou algoritmy“. Vztah mezi chováním lidí a prostředím platforem je složitější. Algoritmy reagují na naše chování a zároveň ovlivňují obsah, který vidíme.
Člověk se tak může postupně dostávat k obsahu, který je vyhrocenější nebo agresivnější, než jaký původně hledal.
„Vždyť to byl jenom vtip“
Hranice mezi humorem a ponižováním může být na internetu velmi tenká.
V předchozím dílu Zóny jsme mluvili o memech jako o společném jazyce, který může lidi spojovat. Humor ale může stejně dobře vytvářet hranici mezi těmi, kteří se smějí, a těmi, kterým se smějeme.
Častou obranou bývá věta: „Byla to jenom sranda.“
Jenže při posuzování podobného obsahu nestačí sledovat pouze úmysl člověka, který ho vytvořil. Důležitý je také jeho dopad.
Zvlášť tehdy, když humor opakovaně míří proti lidem kvůli vlastnostem nebo identitě, kterou nemohou jednoduše odložit.
Co prožívá člověk na druhé straně
Jedna nenávistná poznámka může bolet. Ještě jinou zkušeností je ale situace, kdy se proti člověku obrátí desítky nebo stovky lidí.
Zraňující nemusí být jen obsah jednotlivých komentářů. Důležitou roli může hrát množství útočníků, veřejnost celé situace nebo pocit, že před útokem není kam odejít.
Online a offline svět navíc nejsou dvě zcela oddělené reality.
Telefon máme stále u sebe. Konflikt, který začne ve škole, může pokračovat na sociálních sítích večer doma. A zkušenost z internetu si člověk přináší zpět do svého běžného života.
Právě u mladých lidí proto není možné jednoduše říct: „Vždyť je to jen internet.“
Když se to týká vlastního dítěte
Obtížnou situaci řeší také rodiče.
Co dělat, když zjistí, že jejich dítě někdo na internetu napadá?
První reakcí může být snaha problém okamžitě ukončit: vzít telefon, zakázat sociální síť nebo dítě přesvědčit, aby si útoků nevšímalo. Jenže tím můžeme nechtěně zlehčit něco, co je pro dítě skutečnou a bolestivou zkušeností.
Možná ještě složitější situace nastává ve chvíli, kdy rodič zjistí opak: že agresivní nebo nenávistné komentáře píše jeho vlastní dítě.
Ani tehdy nestačí pouze potrestat konkrétní chování. Důležitá je také otázka, proč se dítě do podobné komunikace zapojuje a co za jeho jednáním stojí.
Má smysl se zastat druhého?
Jedna z nejpraktičtějších otázek celého tématu zní jednoduše: Co mám dělat já?
Pokud vidím, že je někdo terčem nenávistných komentářů, má smysl reagovat?
Ne vždy je nutné vstoupit do dlouhého konfliktu s útočníkem. Pomoc může mít různé podoby – od nahlášení obsahu přes veřejné vyjádření nesouhlasu až po soukromou zprávu člověku, který se stal terčem útoku.
Důležité je, aby nezůstal s pocitem, že všichni ostatní pouze mlčky přihlížejí.
Online nenávist totiž nevzniká jen mezi útočníkem a obětí. Odehrává se před publikem.
A právě chování tohoto publika může ovlivnit, jak bude celý prostor vypadat.
Možná proto není nejdůležitější otázkou jen to, proč jsou někteří lidé na internetu agresivní. Stejně důležité je ptát se, co uděláme my ostatní, když se s podobným chováním setkáme.
🎙️ Host: Mgr. et Mgr. Marie Jaroň Bedrošová, Ph.D. – výzkumnice Interdisciplinárního výzkumu internetu a společnosti IRTIS a odborná asistentka na Katedře mediálních studií a žurnalistiky FSS MU
🎧 Podcast: Zóna
💬 Téma: Online agrese, kybernenávist a role přihlížejících
Pokud vám naše rozhovory pomáhají lépe porozumět světu kolem nás a chcete podpořit vznik dalších dílů Podcastu Zóna, můžete tak učinit prostřednictvím odkazů na stránkách podcastzona.art.